Hlavní budova Muzea Prahy na Florenci se po pěti letech znovu otevřela a na novou expozici s volným vstupem se teď stojí fronty, které k budově patří stejně samozřejmě jako její neorenesanční fasáda. Není to jen další kulturní akce do přecpaného pražského kalendáře, ale událost, která po dlouhé pauze vrací muzeum zpátky do hry – v úplně jiné podobě, než si pamatujeme.
Už při příchodu je znát, že se tu začala psát nová kapitola. Fronta se vine po chodníku, ale nikdo si moc nestěžuje – jednak proto, že vstup je po otevření na několik týdnů zdarma, jednak kvůli pocitu, že se jde „na něco, co tu ještě nebylo“. Budova, která letos slaví 125 let od svého prvního otevření, prošla kompletní obnovou a působí, jako by ji někdo přepnul z archivního režimu do živého současného města.
Uvnitř čeká expozice „Město v čase“, rozprostřená na stovkách metrů druhého patra, která si klade ambiciózní cíl: ukázat Prahu jako živý organismus v proměnách 19. století a dalších epoch, a to bez klasického „muzejního šumění“ vitrín a zaprášených popisek. Základem je slavný Langweilův papírový model Prahy, nově rozdělený do dvanácti vitrín tak, aby se dalo chodit očima po detailech, které dřív mizely v celku.
Muzeum vsadilo na technologie, ale nesklouzlo k samoúčelnému efektu. V takzvaném živém sále, dvacet metrů dlouhém prostoru s panoramatickou projekcí, si člověk připadá, jako by stál uprostřed proměňujících se břehů Vltavy – od Vyšehradu po Holešovice se před ním přelévají vrstvy času, které běžně míjíme jen z tramvaje. Interaktivní hry a projekce oživují obyvatele někdejší Prahy, postavy z různých sociálních vrstev, a najednou je snazší pochopit, že dějiny nejsou jen data, ale konkrétní lidské životy.
Zajímavým detailem jsou RFID náramky, které návštěvníci dostávají při vstupu. Na první pohled maličkost, ve skutečnosti klíč – sbírají body v hrách, ukládají osobní „stopu“ v expozici a otevírají možnost návštěvu si přizpůsobit, místo aby všichni museli procházet tím samým tempem a trasou. Moderní je i zázemí: bezbariérový přístup (který přijde po dokončení opravy stanice metra Florenc), nové pokladny, šatny, toalety i muzejní obchod, k tomu bistro, které z budovy dělá místo, kde se dá trávit čas, ne jen „odbýt si prohlídku a pryč“.
Znovuotevření doprovází program, který cílí hlavně na rodiny s dětmi – od výtvarných dílen přes pohádky až po komentované prohlídky Langweilova modelu. Víkendové akce přidávají místu atmosféru svátku, ale podstatnější je, že muzeum tím dává najevo, že nechce být jen paměťovou institucí, nýbrž živým veřejným prostorem.
Pohled na dlouhé fronty před vstupem může svádět k cynickému „otevřelo něco nového, všichni se tam musí podívat“. Kdo se ale dovnitř skutečně vypraví, zjistí, že ten zájem není náhodný. Je v tom kus obyčejné lidské zvědavosti – jak vypadá muzeum, které se po pěti letech ticha odhodlalo k velkému restartu a snaží se přepsat to, co v Česku považujeme za „klasickou muzejní návštěvu“.
Muzeum Prahy tak po rekonstrukci nepůsobí jako zakonzervovaná instituce, ale spíš jako laboratoř, kde se zkouší, jak vyprávět město jinak: vizuálně, imerzivně, hravě, a přitom s respektem k detailu, který dělá z Prahy město, o něž se pořád vyplatí přít. A právě to je možná skutečný důvod, proč se na Florenci stojí fronty – nejde jen o volný vstup, ale o možnost zažít historii města způsobem, který člověka nepoučuje z výšky, ale bere ho k sobě.
Zdroje: redaktor na místě, MuzeumPrahy.cz, částečně Perplexity.ai