Celovečerní dokumentární film Zlatá vařečka vezme české diváky do skotského městečka Carrbridge, kde se každý rok koná světový šampionát ve vaření ovesné kaše Golden Spurtle – Zlatá vařečka. V prostředí šťavnatě zelené Vysočiny, u brány do národního parku Cairngorms, se zde pravidelně scházejí amatérští kuchaři a foodies z celého světa, aby z pouhého ovsa, soli, vody a speciální dřevěné vařečky vykouzlili tu „nejautentičtější“ kaši, jakou kdy porotci ochutnali.
Základní výchozí bod filmu je přitom zdánlivě banální: připravit obyčejný porridge tak, aby byl „akorát hustý a lepivý, akorát osolený, ne moc horký, ne moc studený a hlavně lahodný a čerstvý“. Z rituálu, který leckde vnímáme jako rutinní snídani, se ve skotském Carrbridge stává kult – kuchařské náboženství s vlastními pravidly, tradicemi a komunitou. A právě na tu se režisér Constantine Costi ve svém snímku soustředí: soutěž je rámcem, ale skutečným tématem filmu je soudržnost, kontinuita a radost z drobných obyčejností.
Golden Spurtle vznikl v roce 1994 původně jako marketingový trik, který měl nenápadnou ovesnou kaši zviditelnit v době, kdy svět zahlcovaly barevné cereálie a sladké snídaňové produkty. Jenže z recesistického nápadu se stala globální kulinářská událost, která do ospalého skotského městečka přitahuje soutěžící z Austrálie, Pákistánu, Německa, Zimbabwe, Kanady či Kypru. Carrbridge se na jeden den v roce promění v těžiště světa všech, kdo ovesné vločky berou vážněji, než se na první pohled může zdát – a právě tento kontrast poklidného venkova a světové soutěživosti film citlivě zachycuje.
Důležitou postavou je předseda šampionátu Charlie Miller, který v dokumentu oznamuje, že tento ročník bude jeho poslední. Na pozadí „snídaňového“ klání tak probleskuje i motiv loučení s funkcí, generační výměny a otázky, jak udržet tradici živou v době, kdy se mění životní styl, stravovací návyky i podoba komunit. Costi sleduje nejen soutěžní napětí, ale i rozhovory s organizátory a účastníky, jejich drobná očekávání, nervozitu a občas i dojemná osobní gesta – a právě v těchto momentech si film vysluhuje nálepku „hřejivý“ nikoli jako klišé, ale jako přesnou charakteristiku.
Režisér Constantine Costi, rodák ze Sydney s řecko-kyperskými kořeny, přichází k porridgeu z trochu jiné strany než foodies a instagramoví influenceři. Jeho profesní zázemí v operním a divadelním světě – pracoval mimo jiné jako umělecký ředitel Red Line Productions a spolupracuje se Sydney Opera House – je v dokumentu znát především v práci s rytmem, hudbou a dramaturgií napětí. Zlatá vařečka má sice sotva pětasedmdesát minut, ale působí jako plnohodnotný celovečerní zážitek, který nenudí ani v okamžicích, kdy se vlastně „jen“ míchá kaše v hrnci.
Costi za film získal cenu za Nejlepší dokument od Australské asociace filmových kritiků, což není jen hvězdička na plakátu, ale signál, že se mu podařilo z velmi lokálního tématu vytěžit obecně čitelný příběh. Režisér sám to ostatně shrnuje slovy, že Zlatou vařečkou vzdává hold komunitě v Carrbridge a „kráse tradice, která spojuje generace a současně je synonymem dlouhověkosti“ – a že právě takové „malé příběhy“ nám často připomínají naši lidskost.* Film tak může fungovat zároveň jako útěk od velkých světových dramat i jako jemná připomínka, že soudržnost se často rodí z úplných drobností.
Silnou roli ve Zlaté vařečce hraje hudba – na první pohled možná překvapivě, protože co může být hudebního na míchání hrnce s vločkami. Jenže pod rukama dirigenta, skladatele a pianisty Simona Bruckarda se soundtrack stává plnohodnotnou vypravěčskou linkou. Hudba dokáže v jednom momentu podpořit hravost soutěže, v jiném zase podtrhnout majestátnost skotské krajiny nebo nervozitu soutěžících těsně před tím, než jejich porridge ochutná porota. Bruckardův hudební doprovod není vtíravý, ale film bez něj by byl výrazně plošší – zde výrazně pomáhá tomu, aby divák nejen viděl, ale i „cítil“ atmosféru Carrbridge.
Neméně podstatná je kamera Dimitriho Zaunderse, která citlivě balancuje mezi intimní blízkostí soutěžících a širšími záběry na okolní přírodu. V drobných detailech – třeba v tom, jak se pára z hrnce mísí s ranní mlhou nad skotskou vysočinou – dokáže nenápadně připomenout, že porridge není jen další recept, ale součást určitého rytmu života. Záběry na tváře soutěžících z různých koutů světa pak dávají tušit, že pro každého z nich má kaše trochu jiný význam, i když všichni stojí nad stejnou kombinací ovsa, soli a vody.
Samotná ovesná kaše je ve filmu i v tiskových materiálech popisována jako symbol skotského života, odolnosti a šetrnosti. Ve Skotsku se o porridgeu psaly básně a písně, vojáci si ho s sebou brali už ve 14. století a v místním folklóru je pevně spjatý s motivem štěstí. Legenda říká, že oves do Británie přinesli Římané a že právě kombinace dlouhých letních dnů, vydatných srážek a kyselé půdy způsobila, že se této nenápadné plodině na severu tak daří. Z někdejší „nouzové“ obilniny je dnes superpotravina a ovesné mléko se stalo běžnou položkou ve městských kavárnách stejně samozřejmě jako kravské.
Zajímavý je i historický způsob, jakým se porridge ve Skotsku jedl: nešlo jen o rychlou ranní misku před školou nebo prací. Kaše se vařila ve vodě a soli, mlékem nebo smetanou se zalévala až na talíři – a jen tam, kde si to domácí ekonomika mohla dovolit. Zbytky se pak nechaly ztuhnout ve speciální skříňce, odkud se krájely na plátky jako studená svačina nebo smažily k večeři. Ovesná kaše tak nebyla jen snídaňovým rituálem, ale praktickým, udržitelným způsobem, jak nakrmit rodinu po celý den.
Ikonickým nástrojem, který se soutěží Golden Spurtle neodmyslitelně souvisí, je speciální vařečka z bukového dřeva – „spurtle“. Na rozdíl od klasické ploché vařečky má tvar leštěné tyčky se zúženým koncem, který v kombinaci se specifickým způsobem míchání pomáhá vytvořit hladkou konzistenci kaše bez hrudek. Ve filmu i na šampionátu má spurtle funkci téměř magickou: je jakýmsi dirigentským taktovkou, která určuje, zda ovesné vločky „začnou zpívat“, jak říká jeden ze soutěžících: „Nechte vločky zpívat!“
Snímek Zlatá vařečka, který byl uveden mimo jiné na CPH:DOX v Kodani, v Palm Springs, Sydney a Edinburghu, vstupuje do českých kin 23. dubna v distribuci společnosti Bionaut Zero Gravity. Pro domácí publikum může fungovat hned na několika úrovních. Jednak jako exkurze do fascinujícího světa, kde se ovesná kaše probírá se stejnou vášní jako whisky. Zároveň jako inspirace pro všechny, kteří se v dnešním přeinformovaném světě snaží znovu najít vztah k jednoduchosti, rituálům a jídlu, u něhož nejde jen o instagramovou fotku, ale o sdílený čas.
A konečně také jako připomínka, že „malé příběhy“ o komunitách, tradicích a rituálech nejsou banální kulisou pro velká témata, ale jejich neodlučitelnou součástí. V Carrbridge se žádné globální konflikty neřeší, maximálně se vede spor o to, jestli má být kaše hustší nebo řidší. Právě tyto drobné spory, úsměvy u hrnce a předávání zkušeností mezi generacemi z ovesných vloček dělají v Costiho filmu něco víc než snídaňový pokrm. A možná, že po projekci nebude největší otázkou „kdo vyhrál Zlatou vařečku“, ale spíš „kde se dá sehnat pořádný oves a jedna poctivá spurtle“.
Zdroje: tisková zpráva a materiály Bionaut Zero Gravity, částečně Perplexity.ai